Ivana P.

 Tímto svým příspěvkem se nechci dotknout poctivých, dobrých lékařů, pro které je jejich povolání posláním, kteří někdy s vypětím sil, navzdory naší prázdné zdravotní pokladně bojují o život svých pacientů. Je to jen popis všeho, co jsme prožili ve spojení s nemocí našeho tatínka a jedná se pouze o můj subjektivní názor, který je vyjádřen tou nejmírnější formou, jaké jsem schopna, protože skutečnost je mnohem horší, než je zde popisována. Mnoho lékařů i pacientů se mnou možná nebude souhlasit, ale tak jsem to cítila já a naše rodina. Pokud zde někdo nalezne alespoň částečný návod, jak pomoci svému příbuznému, podobně postiženému, jak mu prodloužit život, potom snad bude mít tento příspěvek alespoň nějaký smysl.

U našeho táty byl začátkem roku 1999 zjištěn nádor tlustého střeva. Naštěstí se nám podařilo sehnat rychle pomoc a 5. den po potvrzení nádoru byl operován. Byli jsme seznámeni s možnostmi, jak může vše dopadnout. Výsledek byl pro nás nad očekávání dobrý, nádor byl odoperován, metastáze nalezeny nebyly, nebylo třeba provést vývod. Byla doporučena onkologická léčba. My jsme však nevěděli, co to znamená. Ve skutečnosti docházel asi 3 roky do onkologické ambulance, odebrali mu krev, občas se provádělo sono různých částí těla, zkrátka pouze kontroly. (Žádné onkologické přeléčení, které by asi bylo lepším řešením). Lékaři si však mohou rozhodnout co udělají, takže jeden lékař stejnému pacientovi doporučí onkologické přeléčení, jiný řekne, že to je nesmysl. Zpočátku jsem ho na tyto kontroly doprovázela, později si to však již nepřál. Byla to chyba, ale s tím se nedalo nic dělat. Já bych se určitě stále lékařů ptala, on nic takového nedělal, nezajímalo ho to a také se asi bál, že se rakovina vrátí. Nebyl v dobrém psychickém stavu, konzultovala jsem to s chirurgem, který prováděl operaci nádoru, ten mě však ujišťoval, že se jeho psychický stav po čase zlepší, že nemá cenu vyhledávat psychiatra. Byla to však chyba.

(Domnívám se, že psychický stav hraje u pacienta s rakovinou velký význam. Pacient, který po ozařování přijede domů a zpívá si, určitě své onemocnění snadněji překoná, než ten, který se trápí.)

Do nemocnice, kde byl tatínkovi nádor chirurgicky odstraněn jsem s ním docházela 2 x ročně na kolonoskopická vyšetření. Bylo to dost depresivní, vždy jsem se bála, jak to dopadne, zda se opět nádor neobjeví.Během roku 2002 nápadně zhubnul, ale ani to nám, ani ošetřující (praktické) lékařce nepřipadalo divné, všichni jeho sourozenci ve starším věku zhubli, takže jsme tomu nevěnovali žádnou pozornost. To však byla již rakovina. Udeřila však v plné síle až v listopadu toho samého roku, kdy zežloutnul. V té samé nemocnici, kde byl operován i docházel na kontroly na odd.gastro, kam jsme jeli s tatínkem ten samý den, zjistili stav, lékařka mi oznámila, že má metastáze na játrech a že umře, protože její otec zemřel na to samé. Připadalo mi to od ní dost nelidské. Do této nemocnice, která je velice dobře vybavena a kde se podle mého mínění dostane pacientům té nejlepší péče,  najednou podle této lékařky již nepatřil a místo pro hospitalizaci tu nebylo. Nejdříve se však zeptala, kdo nás tehdy na chirurgické odstranění nádoru v této nemocnici doporučil. Byla jsem dost zoufalá a vynervovaná a tak jsem omylem zmínila jméno jiné ambulantní lékařky gastra, která také tento den prováděla zmíněné vyšetření tatínka. Teď už si tedy byly obě jisté, že nás mohou "vyhodit" do místně příslušné nemocnice, že za námi žádný „vlivný“ lékař této nemocnice nestojí. Tatínek zde tedy dostal doporučení do místně příslušné nemocnice. Do této „místně příslušné“ nemocnice jsem s ním jela následující den. Naštěstí jsem ho nechala v autě a šla jsem se dohodnout na příjmu s lékařem interny, pro kterou jsme měli doporučení. Tam si přečetli zprávu z vyšetření z předešlého dne a vyhodili nás také, s tím, že tam nepatří. Jeli jsme tedy do jedné z nejhorších nemocnic, kam tatínek podle nich patřil. Tam nás již museli přijmout. Naštěstí jsme se tam setkali s lékařkou, která měla pochopení pro člověka s takovým onemocněním a na naši žádost mu nesdělila, co mu vlastně je a jako jediná s námi jeho stav a jednotlivá prováděná vyšetření konzultovala. Jeho stav se při hospitalizaci však stále zhoršoval, o čemž svědčily kromě jiného i zhoršené hodnoty některých prvků, zjištěné při krevních rozborech. Myslím, že se jeho stav zhoršoval také z psychického důvodu, nevyspal se, po chodbě se stále převáželi mrtví, kteří jsou před odvezením "skladováni"

v koupelně. Z tohoto důvodu tam po celou dobu hospitalizace ani nevkročil. Když jsem ho odvážela z nemocnice, byl pro mě i pocit, že zemře sice bez pomoci, ale doma, mnohem lepší, než ho nechat v nemocnici. Konečná diagnóza na propouštěcí zprávě byla: metastáze jater, nádor na plicích a nadledvinkách, doporučena kolonoskopie, pro zjištění, zda nemá opět také nádor na tlustém střevě. Na tento zákrok nakonec nešel, protože by ho příliš fyzicky zatěžoval. Přes nepříznivou prognózu jsme se rozhodli bojovat. S nadějí jsme čekali, až se vrátí ze zahraniční cesty známý onkolog. Báli jsme se však, že se jeho návratu táta nedožije. Ale po návratu z nemocnice byl po určité době opět docela aktivní, procházel se venku, pracoval, což nás dost překvapovalo. Onkolog se vrátil ze zahraničí, přečetl propouštěcí zprávu z nemocnice a řekl nám, že to je velice vážné, že se nedá dělat nic. Protože měl tatínek v důsledku metastáz jater ucpané žlučovody, trpěl hrozným svěděním pokožky, bral uklidňující léky, po kterých pořád spal. Onkolog nám zprostředkoval konzultaci s internou nemocnice, ve které pracuje a tam tatínkovi poradili léky (na léčbu jater) a postup, jak se zbavit svědění. To byl v tom okamžiku velice dobrý „tah“. Naštěstí jsme se tam setkali také s lékařem, který nám nevymlouval alternativní léčbu, tu jsme tedy také aplikovali. (Je jasné, že pokud by to neodsouhlasil lékař, starší pacient by s alternativní léčbou nesouhlasil) Asi po 14 dnech svědění ustoupilo, do konce roku 2002 hodně pospával, v lednu však ustoupilo i žluté zabarvení pokožky, nechali jsme provést rozbor krve, jaterní testy se zlepšovaly. Ale již v prosinci 2002 mu však narostlo břicho, domnívali jsme se, že v důsledku metastáz došlo ke zvětšení jater. Naštěstí to byla „pouze“ tekutina – ascites, vytvářející se v důsledku nedostatečné funkce jater – asi. – Nikdo nám neřekl proč se tekutina tvoří. Na onkologii nám doporučili punkci tekutiny z břišní dutiny. Po punkci asi 5 l tekutiny se břicho zmenšilo, tatínkovi se dařilo lépe. Po dohodě s lékařem jsme tatínkovi nasadili nové léky na léčbu jater , na odvodňování i alternativní léčbu. Internistka z nemocnice, kde byl předtím hospitalizován, nás však upozorňovala, že to, co děláme je nesmysl, protože stejně umře. Ano, umřít již mohl v listopadu 2002, kdybychom ho nechali v nemocnici, protože jeho stav se tam stále zhoršoval. Dále mohl umřít, kvůli snížené glykémii, protože si stále aplikoval inzulín, ale hladinu cukru měl v důsledku sníženého množství potravy nízkou a pokud by tak pokračoval, hladina cukru se mohla snížit pod kritickou, život ohrožující hranici. Přišlo se na to díky rozboru krve, který jsme si vyžádali a ta samá lékařka – internistka z nemocnice, se kterou jsme výsledek konzultovali nás na to také upozornila.Pokud jsme žádali krevní rozbor, abychom znali výsledky – množení rakovinových buněk a jaterní testy, bílkoviny apod, tatínkova praktická lékařka nám vždy vyhověla a na naši žádost provedla rozbor hodnot, které jsme jí napsali. Vždy to však vycházelo pouze z naší strany. Tatínek bral stále Enap na vysoký tlak, i když diuretika, která užíval pro omezení vytváření tekutiny v břišní dutině, vlastně tlak snižují. Upozornili jsme na to praktickou lékařku a ta mu na základě tohoto upozornění Enap odebrala.

Tatínek se cítil stále lépe, podstatným způsobem se mu zlepšily jaterní testy, onkolog prohlásil, že to je zázrak, který si nedokáže vysvětlit. Samozřejmě, stále byly v těle rakovinové buňky. Na jaře 2003 začal dokonce pracovat na zahradě, místo, aby se jeho stav postupem času zhoršoval, stále se zlepšoval. Dokonce si připravil kolo, že na něm bude jezdit a připravoval se na to, že s naší maminkou bude opět jezdit autem na nákup. (Tomu jsme raději, vzhledem k účinku léků na řízení vozidla zabránili odpojením kabelu.)V květnu 2003 nám onkolog nabídl možnost léčby Xelodou, velice rádi jsme to přijali. Někdy se cítil při aplikaci tohoto léku dobře, jindy špatně. Někdy při jeho užívání dokonce i pracoval, jindy jen ležel. Špatně se však při jeho aplikaci cítil v srpnu 2003. (Nevěděl, že je to normální, pokud bere Xelodu, kromě toho bylo velké horko, teplota se pohybovala nad 32°C.) . Praktická lékařka, kterou jsme požádali o návštěvu mu naměřila nízký tlak a v důsledku toho mu snížila dávky diuretik a vysadila Xelodu. Jemu se sice ulevilo, ale začala se mu tvořit tekutina v břiše. V září 2003 byla provedena ambulantně punkce této tekutiny (do 5l), ale tekutina se vytvářela stále. Objednali jsme se do ambulance onkologa s tím, že znovu předepíše Xelodu. Při naší návštěvě v onkologické ambulanci to odmítl, s tím, že je vidět, že to nefunguje, když má tak objemné břicho a diuretika nemají na vytváření tekutiny v dutině břišní žádný význam. Již jsme s tím počítali protože jsme jednak byli upozorňováni na cenu léku a při předepisování druhé dávky již byly problémy. Přitom před zahájením léčby nám bylo řečeno, že výsledky se mohou projevit až za dlouhou dobu. Byla to tedy jen otázka peněz nebo ne? Ten den jsme s tatínkem strávili v onkologické ambulanci a následně v nemocnici při zákroku - punkci celkem 8 hodin. Bylo to pro něj i pro nás, psychicky a pro něj navíc fyzicky velice vyčerpávající. Lékař zahájil večer punkci a potom odešel pryč s přítelkyní. V té době jsme nevěděli, že by to tak nemělo být a že má být pacient v průběhu zákroku kontrolován, ani že maximální doporučené množství odebraného ascitu při jednom zásahu má být 5 l., takže nám ani nepřipadalo nevhodné, že lékař odešel. Lékař se samozřejmě později vrátil a dokončil punkci. Bylo odčerpáno 11 l tekutiny . Lékař nás poslal domů, s tím, že nechá provést rozbor tekutiny a krve a podle výsledku bude tatínkovi při další punkci do těla aplikován lék, aby se tekutina tolik nevytvářela.Když jsme se lékaře ptali, proč se tekutina vytváří, řekl nám, že neví, že to je asi od jater. Po týdnu jsme chtěli znát výsledky rozboru, nejdříve nám sestra na ambulanci řekla, že výsledek je v kartě, asi po 20 hovorech – ambulance – nemocnice, jsme se nejdříve dozvěděli, že se výsledky nepovedly a potom, že se povedly jen napůl. Zda vůbec nějaký rozbor dělali, se již nedozvíme. (Ale podle informací, které máme až nyní k dispozici, mohli již před 10 měsíci, kdy se problém objevil, nasadit léčbu, která by vytváření této tekutiny podstatně omezila a tím se mohlo podstatně snížit fyzické zatěžování pacienta a možná i používání diuretik, která však i přes záporné stanovisko k jejich účinnosti až do okamžiku jejich snížení fungovala.).

Před tímto prvním zákrokem začátkem října 2003 byl tatínek ještě aktivní, chodil ven na procházky, pracoval, i když se cítil unaven. Po tomto prvním zákroku vstával z postele jen málo. Po 14 dnech jsme museli znovu na punkci, lékař, který zákrok ambulantně zahájil, mezitím odešel na nákup a když se vrátil, tak nám řekl (asi v 18,00 hod. večer, možná později), že právě potkal lékařku z laboratoře, která mu říkala, že při rozboru tekutiny, která byla tátovi odčerpána při předešlém zákroku, nebyly nalezeny ani rakovinové buňky, ani známky zánětu pobřišnice. Proč nám říkal takové nesmysly, v pátek večer, kdy je počet personálu v nemocnicích již omezen, natož aby byl někdo ještě v laboratoři, to opravdu nevíme, asi jsme na něj působily s mojí sestrou jako dvě *******. Řekl nám, že žádný lék aplikovat nebude, protože se nejedná o „zánět pobřišnice“!! Takže by aplikace „léku“ (jakého??) na omezení tvorby ascitu neměla žádný význam.

Po tomto druhém zákroku, kdy mu bylo ambulantně odčerpáno 11 l byl tak fyzicky vyčerpán, že jsme ho museli odvézt na vozíku, i když na zákrok šel ještě sám. Od tohoto dne přestal táta chodit i jíst. Bylo mi to divné a začala jsem sama hledat, o co se jedná. Nalezla jsem informace o Ascitu i jak se má řešit a to jak na našem serveru – Ascites – Doporučení postupu pro praktické lékaře od Doc. Láta, tak i na zahraničních severech. Zjistila jsem, jaký má být postup a zhrozila jsem se, co jsme tátovi provedli. U nás se toleruje odebrání 5 l ascitu bez následného dodání lidského albuminu. V zahraničí – ve vyspělých zemích se aplikuje albumin na každý l ascitu. V doporučení od MUDr. Laty CSc jsem nalezla informaci o významu diuretik při řešení ascitu, stejně jako na zahraničních serverech s tím, že zákrok se má provádět při hospitalizaci 2-3 dny a tělu se má dodat lidský albumin, ale jsou i další možnosti, jak změnit metabolizmus pacienta po takovém zásahu ve prospěch tvorby bílkovin, které hrají při rakovině podstatný význam. Nikdo nám nikdy neřekl, jak je zákrok nebezpečný, pokud se provede punkce tak velkého množství, kromě lékařky – internistky, která vůbec punkci, vzhledem ke ztrátě bílkovin nedoporučovala. Onkolog naopak říkal, že pacientovi je odčerpávána pouze „mrtvá“ tekutina a že k žádné ztrátě bílkovin tedy nedochází (Ale komu máte v tom okamžiku věřit, když mají sami lékaři protichůdné názory a žádná statistika výsledků při tom nebo onom řešení neexistuje). Kdybychom dříve věděli, kdo má pravdu, určitě bychom tatínka přesvědčili o hospitalizaci na tuto nezbytnou dobu a nedovolili bychom provést najednou punkci tak velkého množství. Domnívali jsme se, že pro něj děláme to nejlepší a v okamžiku, kdy nás začátkem října 2003 onkolog odkázal na svého mladého kolegu, jsme to považovali za výborné řešení, konečně někdo, bude mít čas s námi o problému hovořit a vysvětlí nám, proč se tekutina tvoří. Zda tento onkolog nevěděl, jak je tak velký zákrok nebezpečný nebo mu to bylo jedno nebo ho zkrátka takto provádí, to nevíme.

Podle nich je zkrátka prognóza od okamžiku vytváření ascitu špatná a přežití = max. 2měsíce. Takže náš táta už navzdory předpovědi přežíval 10 měsíců. Spíše se domnívám, že si lékař tátovu dokumentaci ani nepřečetl a postupoval podle běžné praxe – do 2 měsíců a konec, tak proč „mrhat prostředky“? Kdyby měl táta bolesti a chtěli jsme po tomto lékaři provést euthanasii, podle zákona by ji provést nesměl. Ale zkrátit život v důsledku neposkytnutí řádné péče, to možné je a nikoho to nezajímá. Nevěděli jsme, že se má tělu dodat po tak velkém zákroku albumin, ani jak se má správně postupovat, pokud bychom to věděli, snažili bychom se dohodnout s pojišťovnou i lékařem. (Pokud by stejně zemřel, mohli bychom dále žít s pocitem, že jsme pro něj udělali vše). Nyní se trápíme tím, že proto, že jsme nic o problému nevěděli, vlastně jsme přispěli k jeho předčasnému konci také. Vždyť pokud takto nemocný člověk žije, je stále nějaká naděje, my však už žádnou nemáme.)

Když tatínek po druhém zákroku přestal jíst, vyžádali jsme si návštěvu jeho praktické lékařky u něj doma a dohodli se s ní na zvýšení dávek diuretik. Protože tatínek nejedl, zajistili jsme si profesionální službu, kterou jsme chtěli hradit a která by tatínkovi aplikovala umělou výživu. Tu nám však praktická lékařka odmítla napsat s tím, ať mu dáváme vitamínové nápoje nebo ho odvezeme do nemocnice, kde se „to však urychlí“. Kdo by „to“ chtěl urychlit?? Nechali jsme tatínka doma, snažili se do něj dostat vitamínové nápoje i léky, včetně diuretik, tekutina v břiše se sice přestala tvořit, ale blížil se jeho konec. Celá rodina byla s ním, včetně vnuků, střídali jsme se v péči o něj a stále jsme věřili, že ho zachráníme, ale bylo příliš pozdě. Jeho organismus byl příliš vyčerpán nadměrnou ztrátou bílkovin, způsobenou výše uvedenými zásahy. A to mi nikdo nevymluví. Přála bych si spíše, aby to tak nebylo, protože sama trpím pocitem viny, že jsem ho dovedla „na popraviště“. Náš boj trval od druhého zásahu pouze 2 týdny. Poslední den se jeho stav natolik zhoršil, že jsme zavolali záchrannou službu, která přijela okamžitě, lékaři se snažili mu pomoci, aplikovali dokonce umělou výživu, dýchací přístroj. Co se dělo dále nevíme, doufáme jen, že netrpěl, protože po hodině v nemocnici zemřel. Jsem si však jistá tím, že alespoň lékaři záchranné služby se snažili pro něj udělat to nejlepší, co bylo v těch asi 20 minutách cesty do nemocnice možné.

Nám nezbývá, než žít s vědomím, že byl život tatínkovi zkrácen v důsledku nefungujícího zdravotnictví, nebo nezájmu některých lékařů, nedůslednosti v léčbě? Jakou šanci na přežití nebo prodloužení života může mít člověk v důchodovém věku, který si více jak 40 let platil pojištění a nyní se k němu někde chovají, jako kdyby to byl „příživník“našeho zdravotnictví. Věřím, že je řada lékařů, kteří svou práci berou jako poslání, s těmi jsme se však setkávali velice málo, od některých, které jsme poznala, bych si nechala pouze napsat úmrtní list, protože to přijde nastejno. Náš tatínek nebyl známá osobnost, otec lékaře ani známý lékaře, byl pouze „osobnost“ a navíc důchodce, který nikoho nezajímá, má svůj věk, tak ať umře, Myslím, že se u nás někde (zvláště asi v Praze) jedná s takovými pacienty jako s „materiálem“a „odstřelit“ pacienta v důchodovém věku s rakovinou je moc snadné. Pokud je na to takový člověk sám, bez pomoci rodiny, nemá vůbec šanci na přežití a může být na tom i lépe než náš táta. Ten naštěstí pomoc a podporu rodiny měl.

Ve zprávě o úmrtí bylo uvedeno, že pacient zemřel na kolorektální karcinom. Nevíme, jak na to přišli, protože jeho stav z tohoto hlediska během tohoto roku konečné fáze jeho nemoci nikdo nezjišťoval a problémy, které měl před operací v roce 1999 v tomto případě neměl. Pokud bychom mu podali jed, záchranka by ho odvezla, v nemocnici zemřel, nikdo by to neřešil, prostě pacient je odsouzen ke smrti, tak ať zemře. Kdy, to je jedno. Rodině to však jedno není! Pracoval do 64 let, platil tedy zdravotní pojištění více jak 40 let. Lékařskou péči většího rozsahu však potřeboval až od roku 1999 a řádné péče se mu nedostalo. Jak po operaci nádoru, kdy chodil do onkologické ambulance pouze na kontroly, tak v okamžiku, kdy docházelo k negativním změnám v organizmu a lékař ho na to neupozornil a neupozornil ani jeho praktickou lékařku. Na tuto skutečnost přišel až další onkolog, na kterého jsme se obrátili až po recidivě onemocnění koncem roku 2002.

S naším tatínkem se přišlo rozloučit téměř 130 lidí, mezi kterými byli jeho spolupracovníci i podřízení, kteří si ho i po letech připomínali jako čestného a spravedlivého člověka. My bychom však byli všichni raději, pokud bychom našli čestného a spravedlivého lékaře, který by mu poskytl řádnou - spravedlivou péči bez ohledu na jeho věk. Táta byl silný člověk. Jihočech, který statečně bojoval až do konce a my všichni s ním. Zda s námi „hrál divadlo“, týkající se jeho stavu, to nevíme, my jsme mu však pravdu neřekli. A asi to bylo správné.

Ten, kdo vše prožil se svým blízkým mi určitě rozumí. Každý si myslí, že jeho rodině se rakovina vyhne, to samé jsme si mysleli i my až do okamžiku, než se u tatínka objevila rakovina a potom její recidiva. (Po operaci nádoru tlustého střeva nám lékařka řekla, že u pacientů v tomto věku se nádor znovu objeví nejdříve po 10 letech, neměli jsme důvodu jí nevěřit, neměli jsme s tím žádné zkušenosti.)

Lékaři s námi nehovořili, nic nám nevysvětlovali, pouze řekli, je to špatné, že se nedá nic dělat. Sami jsme se stále domáhali pomoci pro něj, bohužel informace o ascitu, kterým skoro rok trpěl v důsledku rakoviny jsem si vyhledala až když bylo pozdě a divila jsem se, co všechno se může nebo má provádět, aby se tento problém minimalizoval a pacienta dále nevyčerpával. Žádný lékař nám k tomu nic neřekl. Nyní již vím, že i zdánlivě nepodstatná věc (kterou v důsledku neznalosti považujete za nepodstatnou) může mít zásadní význam pro průběh rakovinového onemocnění. Existuje možnost dotazovat se přes internet, bohužel ani o této možnosti jsem předtím nevěděla. Zajímavé však je, že to co Vám lékaři navrhují přes internet pro neznámého pacienta v praxi nedělají, (pokud se to přímo netýká jejich příbuzného nebo známého.) Využijte této komunikace přes internet včas, pokud s Vámi nikdo v onkologické ambulanci nehovoří. Lékař buď nemá čas, protože má čekárnu plnou stejně postižených pacientů nebo mu to také může být jedno, to těžko v tom okamžiku poznáte. A čas ubíhá v tomto případě moc rychle. Dohadovat se o tom, co se mohlo udělat, když už je „dobojováno“ je k ničemu. Dozvíte se pouze že „v tom okamžiku to byla správně vyhodnocená situace“ a „ nebylo shledáno žádné pochybení“

Jak již vím nyní, pokud bych měla včas potřebné informace, mohla jsem je využít pro prodloužení, do okamžiku zákroku, ještě docela kvalitního života mého táty. Kdybych měla tu možnost, obrátila bych se spíše na lékaře, který sice není „kapacita“, ale má o to více času na své pacienty. Pokud se lékař na Vás usmívá a přes Vás a Váš chorobopis „zírá“ v dál nebo naopak je jeho zrak zaměřen na jedno místo chorobopisu, hovoří s Vámi a na Vás se ani nepodívá, takže pokud se vrátíte za pět minut, neví o koho jde, jsou pochyby, že nemáte šanci na vyléčení nebo alespoň prodloužení života oprávněné. (Ovšem pokud Vám někdo radí, změňte tedy lékaře, pokud nejste spokojeni, je Vám taková rada k ničemu, protože žádný jiný lékař Vás, pokud je rakovina v pokročilém stavu nepřijme.) Samozřejmě nelze čekat, že bude lékař vědět o pacientovi vše, že bude ověřovat správnost kombinace léků apod. a že mu bez ohledu na jeho věk a finanční zátěž léčby navrhne a s ním prokonzultuje všechny možnosti a nakonec ho ještě odoperuje , na to asi nebude mít čas. Takového ideálního lékaře asi najdete pouze v seriálech. Pokud však žije tady, prosím o informaci. 

 Všimněme si následujícího. Moc zákonodárná vypouští, v době, kdy se připravujeme na vstup do Evropské unie,perlu v podobě zákona č. 95/2004 Sb. ze dne 29. ledna 2004 o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta.

Zákon definuje v příloze 83 lékařských oborů a neopomene zdůraznit:

Minimální délka specializačního vzdělávání stanovená pro jednotlivé specializační obory musí být v souladu s právem Evropského společenství.

Problém je ovšem jeden. Země Evropské unie uznávají okolo 25 lékařských oborů nikoliv 83!

Tak v  našem "systému" je například

dětské lékařství (21) ale také:
7. dětská a dorostová psychiatrie, 8. dětská dermatovenerologie, 9. dětská gastroenterologie a hepatologie, 10. dětská gynekologie, 11. dětská chirurgie, 12. dětská kardiologie, 13. dětská nefrologie, 14. dětská neurologie, 15. dětská onkologie a hematoonkologie, 16. dětská otorinolaryngologie, 17. dětská pneumologie, 18. dětská radiologie, 19. dětská revmatologie, 20. dětská urologie, 33. hygiena dětí a dorostu, 66. praktické lékařství pro děti a dorost.

Nejde zde jen o množství primariátů, kateder lékařských fakult, naprostou mlhavost kompetencí a nezvládnutelný organizační bordel. Cílem, ne důsledkem, se jeví naprostá nemožnost průhledného financování takového systému a také naprostá nemožnost jakékoliv standardizace postupů a řízení jakosti. Kdesi jsem se na těchto stránkách podivoval, že za celých 13 transformace nezískala jediná nemocnice klasifikaci kvality ISO, ale teď je jasné, že by něco takového mohl požadovat jen úplný blb (tedy já, abych se někoho nedotkl).

A co se týče onoho specializačního vzdělávání stanoveného pro jednotlivé specializační obory, to musí být v souladu s právem Evropského společenství!. Každý tento specializační obor si ovšem stanoví obsah specializačního studia sám!

Jak se budou dívat kolegové z Evropské unie na machra atestovaného z (82) veřejného zdravotnictví, což je zřejmě lékař, který, pověsil řemeslo na hřebík a zkouší dělat buď účetního, majitele čehosi nebo dealera pojišťovny, suď Bůh.

Pro čtenářku, která poslala svůj příspěvek, může být zajímavá jedna věc. V našem zdravotnickém systému jsou dva specializační klinické obory
45. klinická onkologie,
69. radiační onkologie.

Klinický onkolog existuje nejen na Centru Klinické Onkologie, ale také na gynekolog:ii, interně, chirurgii atd. Smyslem je podávání, hlava, nehlava, drahých, leč jen velmi omezeně účinných léků, cytostatik (a samozřejmě to souvisí s provizemi a prebendami, které poskytují farmaceutické firmy) Také lze inkasovat státní dotace na „organizaci onkologické péče“. Těmito cestami protečou ročně nekontrolovaně desítky miliard.

Radiační onkolog se nachází na tzv. radioterapii. Chcípe (pokud není současně klinický onkolog) spolu se svým oborem na úbytě, protože nejsou prostředky na pořízení nebo obnovu drahého vybavení a protože špitální management povětšině nezvládá složitou organizaci související s velmi specializovaným provozem

Fakt je ovšem ten, že všechny země Evropské unie uznávají jako obor Radiační onkologii a žádná Klinickou onkologii! Co to v důsledku přináší poznala autorka na vlasní kůži.

Medicinmani dokáží v tomto duchu podivného přístupu k normám a lidem vyplodit například toto:

Tedy například zákonem č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech a ve znění některých souvisejících zákonů v platném znění se stanoví, mimo jiné, pravidla pro rozpočtovou organizaci jako takovou a zodpovědnost za jeho dodržování těžko může nést někdo jiný než statutární zástupce.
Je za zhora zhora uvedenou hovadinou, představa, že se všichni zdravotničtí pracovníci, včetně pomocného personálu,v dané instituci začnou zajímat o
     a) tvorbu, funkce a obsah střednědobého výhledu státního rozpočtu (dále jen „střednědobý výhled“), státního rozpočtu a státního závěrečného účtu,
     b) příjmy a výdaje státního rozpočtu,
     c) státní finanční aktiva a pasiva,
     d) finanční hospodaření organizačních složek státu¹) a příspěvkových organizací zřízených organizačními složkami státu (dále jen „příspěvková organizace“),
     e) finanční kontrolu,
     f) podmínky zřizování státních fondů,
     g) způsob řízení likvidity státní pokladny a likvidity státního dluhu,
     h) hospodaření s prostředky soustředěnými v Národním fondu.

nebo je v pozadí fakt, že manažeři zdravotnických zařízení jsou ze všeho nejdříve ochotni vypracovat systém, kterým by se alespoň pokusili přenést odpovědnost někam jinam? Například lékař, technik, sestra ve zdravotnickém zařízení, přinucení podepsat, že se budou řídit dalšími obecně platnými předpisy a normami potřebnými k zabezpečení kvalifikovaného plnění svých povinností , budou provádět nějakým dalším zákonem nařízené činnosti, bez ohledu na to, jestli organizace tuto činnost odpovídajícím vybavením a způsobem zabezpečila? Vypadá to tak.

 Tady, rád bych viděl organizační řády, pracovní řády, provozním řády pracovišť a platné vnitřními normy takovéto organizace, vypracované jejimí managery, s možností porovnat, do jaké míry se zdravotničtí bossové řídi při jejich vypracování zákoníkem práce, předpisy pracovně právními, zákonem č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech a ve znění některých souvisejících zákonů v platném znění, zákonem č. 219/2000 o majetku České republiky a jejímu vystupování v právních vztazích v platném znění, zásadami hygieny a bezpečnosti práce a dalšími obecně platnými předpisy a normami potřebnými k zabezpečení kvalifikovaného plnění svých povinností, mezinárodními úmluvami a kodexy. Anebo je zde mlha na faktem, že - prostě vnitřní normy ve zdravotnictví v přijatelné podobě neexistují?

Atd., atd., atd. ... ... ...

Proč a….. a co dál? Bylo toho na tohle téma již, bohužel, napsáno dost.

Autorce příspěvku děkuji. P.V.S